Gruzie, z Racha do Mestie aneb hory Svanetie

Po hřebenech mezi pětitisícovkami západního Kavkazu

Gruzie. Tam jezdí v poslední době všichni ne? A stejně, stojí to za to. Na severozápadě země tvoří hranici s Ruskem západní výběžek Kavkazu a hned pod ním stará a jedinečná oblast Svanetie. A přímo v podhůří kavkazských pětitisícovek vedou trasy prošlapaných, i skoro neznámých treků nádhernou přírodou.

Jak už je zvykem, výprava Expedition clubu je devítičlenná. Leňa, Michal, Kačka, Roman, Leňa, Kuba, Aniče, Pavla a já. Všichni se potkáváme až v Kutaisi, kde v nesnesitelným vedru a dusnu čekáme až se město probudí a okolo deváté vyrážíme maršrutkou do Oni. Místa zbyly tři. Zbytek nás sedí na klínech, na bednách s rajčaty, na zemi u nohou babiček. Jen do Oni nám to bude trvat skoro pět hodin. Tam je sice naše první šance ochutnat něco z místní kuchyně, ale hned potom se vydáváme dál až k těm nejsevernějším vesničkám, do Ghebi, kde u Serga (kterého nám z loňska doporučil Víťa Dubec) nacházíme ubytování v guesthousu. Nutno říct, že Serga jsme ani jednou neviděli, spali jsme na zahradě a nic nenasvědčovalo tomu že by to guest house byl, ale večeři jsme dostali a večer se nálada trochu uvolnila s pomocí gruzinského vína a naší slivovice.

Trochu odpočatí po dvou dnech cestování vyrážíme na první část našeho treku. Ještě vloni tu nevedla žádná značená cesta. My už si užíváme luxusu prišlapané pěšinky a asi tří rozcestníků po cestě. Od chvíle kdy jsme se ale z konce cesty v poslední vesničce odpojili do údolí řeky jsme ale na trase už nikoho nespatřili. Pěšinka nás vede první den údolím řeky kde se prodíráme travinami po ramena. Dominují jim ohromné bolševníky, nicméně oproti historkám z loňska z Víťové výpravy z toho vycházíme celkem lehce.

Trochu odpočatí po dvou dnech cestování vyrážíme na první část našeho treku. Ještě vloni tu nevedla žádná značená cesta. My už si užíváme luxusu prišlapané pěšinky a asi tří rozcestníků po cestě. Od chvíle kdy jsme se ale z konce cesty v poslední vesničce odpojili do údolí řeky jsme ale na trase už nikoho nespatřili. Pěšinka nás vede první den údolím řeky kde se prodíráme travinami po ramena. Dominují jim ohromné bolševníky, nicméně oproti historkám z loňska z Víťové výpravy z toho vycházíme celkem lehce.

Nevýhodou Kavkazského podhůří je, že zatímco my míříme z východu skoro čostě na západ, hřebínky hor se táhnou většinou od severu k jihu. Jinak to ale moc nejde, tak slézáme dolů k řece, kterou poctivě brodíme, zatímco pár z nás srabsky oběvuje asi 10m od nás mostek z klád. A od brodu zase nahoru na hřeben.A tentokrát nám to dalo zabrat, na jeden den toho bylo ažaž a na vrcholech tentokrát neskutečně úzkého hřebínku dorážíme až za tmy. Rychlejší z nás nám už ušlapali trávu a tak stavíme stany. Odměnou za všechno to úsilí nám bude ranní probuzení. Máme štěstí, jiné místo na hřebínku by snad ani nebylo další cesta vede rovnou doů na druhou stranu a samotný vršek hřebene nemá víc než 10m. Večer dorážíme do Tsany (málem bych zapomněl že po cestě jsme u jednoho domu potkali asi nejroztomilejší štěně na světě). Holky autem, protože je nabral Tornike, o tom ještě napíšu. My kluci v závěsu za stádem krav, které jsme dostali za úkol do vesnice nahnat. Aspoň že bez batohů.

O Gruzinské pohostinosti jsem dopředu slyšel dost. I o přípitcích, čači a dalším. Tsana nás to naučila v praxi. Chtělo by se mi poděkovat Manukovi a Tornikemu za všechno to jídlo, pití zábavu toho večera, ve skutečnosti si to asi zašlouží ta žena co nám to vařila, odnášela a ráno po nás uklízela, zatímco jsme snídali a celou dobu byla patřičně nasraná. No. Z odpočinkového večera máme leda tak kocovinu a rovnou se vyrážíme tři hodiny kodrcat teréňáky do Usghuli.

Usghuli je na první pohled turisty navštěvované místo. Právem. Pro Svanetii tak tipických vežiček (Koshki) je to celá řada, u každého domu jedna a to všechno namáčklé ve stínu nejvyšší hory gruzie, Schary. Ta na nás sice z mraků nevykoukla, ale městečko jako takové by krásně zapadlo pár set let zpátky (nebýt všech guesthousů, Coca Coly, aut a japonců). V obchodě dokupujeme jídlo na další část treku - rozumněj chleba a rybičky, chalvu a rajčata nic jiného tu nemají - a pořád s těžkou hlavou z Tsany našlapáváme alespoň čtyři kilometry za město kde táboříme.

​Trek z Usghuli do Mestie je asi nejznámější trasou v Gruzii. Nemá cenu o něm moc psát, o tom se dočtete všude. My si ho o den protáhli a nezačali jsme v Iprali, ale rovnou z Usghuli a tím si do cesty postavili další hřebínek, který bylo nutné přejít. Jdou s námi dva psi, v jednu chvíli marně hledáme brod přes rozvodněnou ledovcovou řeku až nakonec nacházíme asi nejrozpadlejší most po kterém jsem kdy šel. V půce cesty leží Adishi, menší svanetská vesnička, která nabízí přespání a jídlo, které bylo za celou dobu asi nejlepší co jsme ochutnali. Pak už jenom den a jste v Mestii, centru místního turismu, sedíte na náměstí v restauraci, jíte znovu a zase to samé, Kinkali, Chačapuri, Ostri, různé variace koriandrem nadívaného cokoliv, pijete pivo a je vám fajn.

Tady naše dobrodruství v horách trochu končí. Přejíždíme přes Kutaisi na poslední noc do města Chiatura. Staré důlní město s jedněmi z největších světových zásob manganu. Jakkoli je poznamenané sovětskou a důlní hitorií, dává se nádherně dohromady. A dlvod proč jsme do nej jeli tu taky pořád je - staré lanovky používané vlastně jako mhd. Našli jsme v provozu jen dvě, chabý zbytek z původních skoro čtyřiceti vedoucích od řeky na kopce kde se městečko rozkládá, ale stály za to.

Odtud už do Kutaisi, poslední čača, loučení. Odlet. Před čtyřmi dny nás našel ještě ve Svanetii Ondra a pokračujeme spolu na Kazbek. Ostatní odlétají domů.